Ahoj,

jmenuji se Juno. Jako maličký jsem přiletěl na palubě letadla z Belgie. Všem letuškám jsem se moc líbil, ale já se nejvíc bál, jestli se budu líbit mojí nové rodině. Hned jak si pro mě přijeli, bylo jasné, že budu jejich milouš a zlaťák.

Když jsem přijel do nového domova, tak mě tam čekalo překvapení v podobě velkého kámoše Alvina, taky budoucího vodícího pejska. Alvin už byl moc šikovný, tak jsem se mohl klidně od něho něco naučit, ale mně se nejvíc líbilo si s ním hrát a skotačit. Panička se sice snažila nás nějak zkrotit, ale po pravdě, moc jí to nešlo. Až když Alvin nastoupil do výcviku, tak panička měla volnější ruce a začala mě všude brát s sebou.

Jsem velký Nebojsa, takže se nikde nebojím. Chodím do práce do školy a tam mě to baví. Je tam spousta lidí, kteří mě drbou a říkají, jak jsem krásný. S paničkou chodím i nakupovat, a to zas taková legrace není. Tak jsem si musel něco vymyslet. Začal jsem honit kolečko od nákupního vozíku. To se ale paničce moc nelíbilo, takže mi vysvětlila, že se to nedělá. Jezdících schodů ani pásů se taky nebojím, ale někdy na ně moc pospíchám abych se svezl. A kde je teda opravdu nuda, je v dopravních prostředcích. Tam se prý má jen ležet…. A to mi ještě občas nejde. Co mě ale jde prý na výbornou je skákání do postele ke své rodině. Mně se tam moc líbí, vydržel bych tam spát klíďo celou noc, ale paníčkové mě vždy vyhodí. Říkají, že mám svoje pelíšky.

Jinak mě učení nových cviků moc baví, protože z paničky se pak sypou samé dobroty. Říká o mě, že jsem moc šikovný, poslušný a hodný pejsek. Doufám, že se vše dobře naučím a budu mít zdravé tlapky, abych mohl být užitečný nějakému novému páníčkovi, který mě bude potřebovat a se kterým budeme nerozlučná dvojka.